Krvavá odyssea: Řecký boj o nezávislost 1821-1832

Detailní popis produktu

Ukázky z knihy:
Část půjčky poskytnuté v Londýně Řekům byla použita na urovnání občanské války. Zbytek peněz byl většinou bezúčelně promrhán za placení vojáků, kteří však ve skutečnosti neexistovali. Vláda totiž rozhodla, že do zbraně může být naverbováno 30 000 mužů, a ona je bude platit. Nekontrolovala však, zda jménům na seznamech odpovídají vojáci v plné polní. Důstojníci pak reagovali tím, že uváděli na seznamu mrtvé duše, jejichž žold jim pochopitelně zůstával. Situace rovněž využili civilisté, kteří se nechali zrekrutovat kvůli vysokému platu. Ten byl lukrativní mimo jiné i pro lékaře, kteří byli prachbídně placeni za výkon své profese. Všichni tito civilisté si na vojáky pouze hráli a nikdy neměli v úmyslu jít bojovat. Ještě horší situace panovala v námořnictvu, kde vláda plýtvala penězi ještě více. Všeobecným důsledkem bylo obohacení malého počtu jedinců, kteří nahromaděné peníze okamžitě utráceli za krásné oblečení a zdobené zbraně. Na trzích řeckých měst tak najednou stoupla poptávka po zlatem vyšívaných kabátcích, pozlacených jataganech nebo stříbrem zdobených pistolích. Skotský filhelén generál Thomas Gordon v reakci na vyšachování obou britských komisařů řeckou vládou a její bezostyšné plýtvání prohlásil, že „členové exekutivy nejsou o nic lepší než veřejní zloději“.

Křesťané vraždili své muslimské sousedy možná ve jménu Krista, a pravdou bylo, že pokud ortodoxní církev přímo neiniciovala masakry, pak její členové se na nich často podíleli. Snad tak Řekové činili ve jménu svobody, nebo prostě proto, že se to stalo všeobecnou módou. Nepochybně však likvidovali muže, ženy a děti ze zištných důvodů, kdy rolníci využili příležitosti a likvidovali muslimské vlastníky půdy, kterou si pak přivlastňovali. V průběhu několika týdnů padlo jen na Peloponésu za oběť jejich řádění na 25 000 Turků včetně žen a dětí, kterým se nepodařilo uprchnout do pevností a měst s osmanskou posádkou. Léčky, krádeže a vraždy charakterizovaly první kroky Řeků v jejich válce za nezávislost. Bez nadsázky lze říci, že „orgie genocidy na Peloponéském poloostrově ustaly až tehdy, když zde již nebyl žádný Turek, kterého by bylo možné zabít“. Nejednou se stalo, že oběťmi řádění Řeků se stali i Židé, a v některých případech se příslušníci tohoto starozákonního národa stali terčem násilností ještě dříve, než začaly být páchány na muslimech. Rozhodně není možné říci, že by k tomu došlo v důsledku nepřehledné situace, jak později tvrdili někteří Řekové. Omyl je v tomto případě vyloučen, protože Židé byli snadno rozlišitelní svým oblečením a navíc obývali vlastní čtvrtě. Snaha o jejich likvidaci byla logickým důsledkem nenávisti ze strany osmanských křesťanů, která byla všeobecně větší než jejich odpor vůči muslimům. Pochopitelně i zde hrála významnou roli zištnost. Například po pádu Tripolitsy do řeckých rukou byli její židovští obyvatelé mučeni, aby prozradili, kde ukryli své bohatství. Mnoho z nich pak bylo upáleno za živa.